sobota 3. března 2018

13. komnata - ANNIE

S novou posilou týmu máme další dušičky do oblíbené zvídavé 13. komnaty. Tentokrát za oběť padla Annie ... a to jsme se toho dozvěděly! Máte na přečtení celý víkend, tak si to užijte!

Iva :  Mě by zajímalo, jak vypadá tvůj tvořící proces. Jestli máš samostatnou pracovnu, popř. Foto, jak vypadá. Jestli tvoříš kdyoliv, kdy zrovna přijde nápad, nebo až večer, až děti usnou. Zapisuješ si někam nápady na stránky? 

Ivi, můj tvořící proces probíhá hlavně uvnitř mé hlavy, takový virtuální scrapbooking. Dopředu přemýšlím, jaké papíry použiju, jakou fotku a zdobení, a čekám na vhodný okamžik, kdy budu moct usednout za pracovní stůl. Někdy je to až frustrující. Ale když pak nadejde ta chvíle, je to tvůrčí smršť. Většinou se taková chvilka naskytne dopoledne, když jsou děti ve školce, a nebo hodně pozdě večer, kdy už všichni spí. Když totiž tvořím, nevidím nic než layout a ono je to docela problém, když máš děti. „Mamííí, čůrat, mamíííí, on mě bouchl, mamííí, napít, atd atd“ Šak to znáš 

Svůj pracovní kouteček mám od léta 2017. Je v místnosti, která bude do budoucna druhým dětským pokojem, ale teď jsou děti ještě malé, mají společný pokojíček a já si to užívám. Sice je to místnost multifunkční a kromě mojí pracovny je tak trochu i manželova, někdy je to pokoj pro návštěvy a nebo prostě jen odkladiště věcí… Ale jsem hrozně ráda, že zavřu dveře a rozpracovaný projekt je z dosahu nenechavých ruček.Tak to vypadá, když řádím.
 
Tak to vypadá po dvouhodinovém úklidu.
 
Adéla : Mě by, Annie, zajímalo, kolik už máš doma albíček a jestli s přibývajícím množstvím stránek přehodnocuješ, co vše zaznamenávat pro budoucí generace. Jestli pořád po týdnu, po měsíci, jestli by náhodou každé dítě nemělo mít vlastní atd. 

Adélko, mohlo by se zdát, že albíček mám hodně, ale i když scrapuju od roku 2013, tak mám alba 12x12 pouze čtyři. První patří Honzíkovi, druhé Zuzance, třetí rok 2016 a 2017 a čtvrté roku 2018. Z roku 2016 mám stránek po skromnu, protože jsem měla tzv. tvůrčí krizi. Chtěla jsem dělat PL týdně a nestíhala jsem, takže jsem byla věčně naštvaná a spíš mě to ještě od tvoření odrazovalo. Dělala jsem spíš menší projekty, insta albíčka, exploding boxy a dárečky pro své blízké. S rokem 2017 se to změnilo, vyprdla jsem se na „povinné srapování“. PL si píšu formou deníku a fotím. Scrapuju, když mám chuť, nápad, když mě nějaká fotka osloví, anebo když jde o nějakou významnou událost či prožitek. Mám ráda propojení klasického layoutu 12x12 a PL, ale taky čím dál častěji tvořím TN z výletů a dovolených. Druhým rokem jsem dělala DD a v tom určitě budu pokračovat. Do budoucna bych chtěla určitě pokračovat i v osobních albech dětí. Zaznamenávat jejich milníky, narozeniny, úspěchy atd. Nechci už hlavně zažít to MUSÍM , ale jen CHCI.
 
Jana B.: A já chci samozřejmě vědět, jak jsi se dostala k učitelství, proč angličtina, jaký jiný jazyk ovládáš? A doma s dětmi taky děláš něco v AJ, viď? Jak to probíhá? A v poslední řadě, když už ta AJ, používáš v PL víc ji, nebo češtinu? 

Jani, já ti ani nevím. Odjakživa jsem chtěla pracovat s dětmi. Chtěla jsem strašně moc studovat kombinaci speciální pedagogika a psychologie, tehdy to bylo možné jenom na Karlovce. Zkoušela jsem to dvakrát, ale nikdy jsem neprošla posledním kolem, což byl pohovor, prý nedostatek praxe…. tak jsem studovala Sociální pedagogiku ve Zlíně, a pak odjela do UK, kde jsem kromě au pair pracovala ve dvou školkách. Úplně mě to nadchlo, po návratu jsem nechtěla dělat nic jiného.Školu jsem si dodělala dálkově v Brně, začala jsem studovat ještě Pedagogiku na fildě a do toho pracovat jako učitelka v anglické školce ve stejném městě. Bylo to náročné období. Každý den jsem jezdila autobusem tam a zpět 4 hodiny. No vydržela jsem to rok. Naštěstí mi jednoho dne zazvonil telefon a od té doby učím angličtinu na jazykové škole a jsem spokojená. 

Za angličtinu jsem vděčná především rodině, které jsem se starala o děti. Já totiž nejsem vůbec talent na jazyky a počítám do toho i češtinu. Deset let jsem se učila němčinu a dnes s ní vím houby. Na gymplu jsem měla vždycky za tři, takže když některému ze spolužáků řeknu, že teď učím, vytřeští nevěřícně oči, haha. Mým velkým snem je mít svou vlastní anglickou školku.
 
Co se týče mých dětí, tak na to se hodí to přísloví: kovářova kobyla..:-) sice chodíme do angličtiny a doma posloucháme cd, díváme se na anglické pohádky, sem tam konverzujeme, ale dřív to bylo daleko intenzivnější. Moc ráda bych se tomu zase víc věnovala. Jediné, co stále udržujeme, jsou anglické knížky. Těch máme doma plnou knihovnu a dětem je moc ráda předčítám. Na učení angličtiny doma se mi osvědčily rituály např. koupání, oblékání, snídaně. Rituál vést celý v angličtině, neskákat z jednoho jazyka do druhého. Děti už dopředu vědí, že se mluví anglicky a krásně spolupracují, nepřijde jim to vůbec divné, prostě normálka. 
PLko neřeším, pokud mi přijde anglický text výstižnější, tak použiju angličtinu. Kolikrát na stránce kombinuju jazyky oba.
 
Valéria : Mňa by zaujímalo ako dlho tvoríš s papierom ? kto ťa nalákal ? taktiež by ma zaujímalo ktorý projekt / stránka / pohľadnica / čokoľvek z tvojej tvorby sa ti zatiaľ páčilo najviac, ale aj najmenej :-) poprosím aj foto projektov.

Když teda vezmu ten papír, no tak už jako malá jsem ráda vystřihovala obrázky, které se pak lepily na okna, a taky jsem skládala origami. Deníky jsem si psala snad od 3. třídy. Svět toho „našeho“ papíru jsem ale objevila až v roce 2013, když jsem se stala mámou. Nalákal mě asi internet, protože do té doby jsem žádné srapbookové album neviděla. Jen takové náznaky u kamarádek, které si zdobily klasické alba. Chtěla jsem si udělat album našeho Honzíka a hledala inspiraci. Scrapbooking mě uchvátil, ale ze začátku bylo těžké sehnat nějaké pomůcky, a tak jsou mé začátky opravdu vtipné. No uznejte sami.Honzíček jako nedonošeňátko. Kvůli němu to všechno vlastně začalo. Njn Lidl a Kik, víc nebylo.
 

Postupem času se k nám začaly dostávat krásné věcičky a já si koupila první miminkovskou kolekci od Simple Stories, no a taky jsem objevila Papero amo a jejich božské kity.
 

Becky Higgins jsem musela mít taky.
 
První chalenge v PA, myslím, že to byla narozeninová.
 
Neumím říct, která stránka se mi líbí nejvíc, protože si ke každé vytvořím vztah, je s ní spjatý příběh, který je pokaždé jiný. Nejvíc jsem ale pyšná na dvě instalba, která jsem vytvořila manželovi na výročí. Je to průřez za 13 let našeho společného života a jenom dát dohromady fotky mi zabralo několik měsíců. 
 
Jana V.: Ani, máš (nebo měla jsi) nějaké další tvořivé záliby mimo scrap?Jani, kdysi jsem hodně vyšívala křížkovým stehem a taky pletla náramky z mulinek Zkoušela jsem pletení, ale protože jsem levák, nikdy mi to moc nešlo. Ráda dávám starým věcem nový nádech. Nejvíc mě bavilo a baví dodnes vymýšlet něco pro děti. Vedla jsem příměstské tábory, vymýšlela divadlo, různé hry a zážitkové programy. Teď když mám svoje děti, tak s nimi hodně tvořím a jedu na vlně montessori. To samé uplatňuju i v práci a ustavičně vyrábím nějaké „props“. Na další koníčky moc času nezbývá. Co ale miluju je hudba a zpěv. Několik let zpívám ve smíšeném pěveckém sboru Svatopluk. Tento rok chystáme např. Carminu Buranu a to je fakt pecka. Doma hraju dětem na flétnu a nebo brnkám na kytaru. 
 
Silvie. Jak jsi přišla na to, že existuje Paperoamo a jestli si vzpomeneš, jaká byla tvá první objednávka a za kolik?

Silvi, no tak to bylo vtipné. Paperoamo na mě jednoho dne vyskočilo ve vyhledavači na netu, když jsem hledala obchůdky zaměřené na scrap, ale stránky na mě působily děsně posh a říkala jsem si, že to bude asi všechno moc drahé. Eshop vypadal tak luxusně a úplně jinak, než ty ostatní obchůdky. Nakonec jsem se osmělila a něco málo objednala, nechala si to poslat poštou. Až, myslím, při další objednávce, jsem klikla nechtěně na možnost osobního vyzvednutí, a tam se objevilo UH. Hradiště. No to snad neé, vždyť to mám od domu 10 km. A bylo to, závislost vytvořena. Co se týče těch objednávek, tak ta první nesmělá byla 8. 2. 2015 za celých 195,- kč a ta druhá smělejší 28.5. 2015 za 1906,- Kč. Myslím, že ta byla i nejdražší, pokud nepočítám kurzy.  

Jani S. Takže ještě jednou: kolik máš piercingů, Andulko? Jak jsi se k nim rozhodovala a vůbec, něco pikantního (ale publikovatelného)?  

Jani, svůj první piercing jsem si nechala nastřelit na základní škole. Mít ještě jednu náušnici v uchu byl tenkrát děsný hit a já jsem jako teenager prostě chtěla rebelovat. Pamatuju si, že to bylo v krámku se vší tou hnědou keramikou, vonnýma tyčinkama a lapačema snů. Paní prodavačka vzala nastřelovací pistoli a bez varování mi na vrchní špičce pravého ucha přistál piercing. No, bolelo to neskutečně, ale měla jsem své malé tajemství ukryté pod dlouhým mikádem. Na gymplu jsem byla odvážnější a chtěla něco, co půjde vidět. S mojí kamarádkou jsme vyrazili do propr tetovacího studia a nechaly si od úžasného týpka, s dredy do půli zad, propíchnout nos. 

Myslela jsem, že to je konečná. Odvahu na propíchnutí jazyka nebo pupíku jsem totiž neměla… No spletla jsem se. Na vysoké jsem potkala bezva spolužačku, která se v obličeji třpytila snad všude, ale jedno místo přece jen propíchlé neměla, prý to děsně bolí. No a tak jsme se vzájemně vyhecovaly a šly do toho. Ten borec měl salon doma v garsonce, která byla jedno velké terárium. Všude hadi, pavouci a jiná havěť. Bylo to až strašidelné. Měla jsem tehdy srdce až v krku a adrenalin tak vysoký, že se mi jen mírně zatočila hlava, ale žádná bolest. Měla jsem piercing na vstupní chrupavce levého ucha. 
 
Zatím poslední piercing jsem si přivezla z Anglie. Opět v tom měla prsty kamarádka, tentokrát moje kolegyňka v práci. Tehdy byl v kurzu mikrodermál. To je druh náušnice, která se implantuje pod kůži a jde vám vidět jen kamínek, pecka. Místo, kde náušnici mám, si ale nechám pro sebe. Od té doby už uteklo 7 let a další piercing mě zatím neláká. I když nikdy neříkej nikdy, třeba potkám nějakou kamarádku….
 
Alča: No, tak já se asi zeptám na tebe a cestování. Čechy nebo zahraničí? Moře nebo hory? Teplo nebo zima? Tvá vysněná destinace? A co tě naopak vůbec neláká?  

Tímto mě Alča teda pěkně zavařila, protože cestování miluju a vybrat kde nebo co je lepší, to prostě nejdééé. 

V zimě určitě hory. S Robčou oba jezdíme na snowboardu a v Alpách je nádherně. Už se nemůžu dočkat, až budou obě děti taky jezdit a pojedeme všichni. Prozatím nám stačí na učení a saňkování Jeseníky.
 
Hory jsou překrásné vlastně celoročně a někdy je těžké si vybrat, jestli k moři nebo do hor. 

Stubai Gletcher
 
Nejlíp, když se to dá spojit, např. v Chorvatsku.
 
Oba dva dobrodruzi a než jsme měli děti, cestovali jsme do vzdálenějších destinací. Nepotřebovali jsme 5-ti hvězdičkové ubytování, hlavně, když bylo co vidět.
 
Egypt
Isla Margarita (pobřeží Venezuely)
Keňa

U nás je taky nádherně, každoročně jezdíme na vodák a nebo trávíme léto na chatě. Děti jsou tu stejně nejspokojenější. Díky dětem snad i více prozkoumáme Česko. Já jsem vlastně nikdy nebyla v Krkonoších.


Jednu ze svých vysněných destinací jsem už navštívit stačila. Bylo to na našich líbánkách. V budoucnu bychom se chtěli podívat na vrchol Kilimandžára, ten jsem zatím viděla jen z letadla.
 



Lea: Annie, máte nějaké domácí zvířátko? Pokud ne, přemýšlíte o nějakém? 

Lei, vyrůstala jsem na vesnici, a tak jsem byla celé mé dětství obklopená zvířaty. Doma jsme měli králíky a slepice, v chlévě prasátko a párkrát jsme měli i husy (milovala jsem, když se sešly u babičky ženské, drhly peří a vykládaly různé povídky). Na jaře jsme se pak starali o kuřátka nebo kachňátka. Nesměla chybět ani kočka, těch jsme měli několik a i koťátka minimálně dvakrát do roka. Doma jsme pak se sourozenci chovali křečky, želvu vodní i suchozemskou, korely a andulky. No prostě hotová zoologická zahrada. Akorát pejsek chyběl.  

Později jsme měli dva oříšky, ale pro toho opravdového hafana jsme si jeli, když mi bylo 17. Byl to zlatý retriever a dali jsme mu jméno Bady. Potom jsem ale odjela do Anglie, a tak se paničkou stala moje sestra, která se o Badynka stará do dneška. No jo, už je to psí dědeček, ale pořád náš miláček a největší fešák. 

Po návratu do ČR jsme si manželem pořídili alespoň zakrslého Teddy králíčka jménem Freckle. Byl úžasný, vydržel všechno to stěhování do domečku a i nenechavé ručky našich dětiček. Na jaro 2017 si šel pohopkat do zahrady a už jsme ho nenašli. Takže jsme si jeli na podzim pro nového králíčka, tentokrát slečnu Fluppi. Je to děsná dračice, všechno okusuje (naposledy to byl přívod vody do pračky, takže jsme měli doma povodeň).Do budoucna bych si hrozně přála pejska, a to buď zase retrievra a nebo King Charles spaniela, ale to až budou děti větší, zatím jim musí stačit králíček a rybičky. 
 

Anička: Anč, mě zajímají tvoje kulturní zájmy. Takže nej píseň, film a kniha? No a moje oblíbená otázka - co je tvoje hudební guillty pleasure?

Musím říct, že cokoliv mě vytrhne z každodenní rutiny, je super. Máme štěstí, že je kousek Slovácké divadlo a vůbec ono se toho v UH děje docela dost. Jen najít ten čas. Kde jsou ty časy fesťáků. 

Moje nej píseň je asi Happy od W. Pharrella, ta mě vždycky nakopne. No a pak od Lucie, Chci zas v tobě spát, na tu jsme tancovali náš první ploužák s Robčou. 

Miluju české pohádky, takže uřčitě stará Popelka, pak klasika s T. Holým, Jak vytrhnout velrybě stoličku a Jak dostat tatínka do polepšovny. Z těch zahraničních klasik Cliffhanger a Divoká řeka. Jinak Avatar, Pí a jeho život, Martian nebo The King’s Speach.  

Ráda čtu severské detektivky, Paula Coelha a na oddech Jojo Moyes. Musím se přiznat, že Harry Potter mě nikdy nebral. 

Hudební guilty pleasure? No to ani nevím, jestli mám. Ale ráda si zatancuju a zazpívám na dechulu u nás na hodech. Mám ráda i takové ty indiánské rytmy, bubínek a didgeridoo. (na tu i snad trochu umím) Spokojenáá?
 
Ti, kteří dočetli až sem, mají můj velký obdiv. Nějak jsem se neudržela a rozepsala se. Holkám moc děkuji za příležitost a za shovívavé otázky. Pěkně jsem si zavzpomínala, zasmála se (ty staré projekty stojí za to) a několikrát se i dojala. Děkuju!

7 komentářů:

  1. Annie,přečetla jsem to jedním dechem a hrozně jsem se pobavila a pokochala tvou pracovnou.Tyhle články jsou úžasný...zase jsem tě víc poznala.Děkuji 💋

    OdpovědětVymazat
  2. Ani, pecka článek. Něco už jsem věděla, něco ne ... Prostě super. Tvé PL je krásné hned od začátku, děvče! ;) Pracovna boží, králíček k sežrání, dětičky, samo, také ... a ty cestovatelské fotky - ááách! ;)

    OdpovědětVymazat
  3. Annie, až budete plánovat to Kilimanjaro, dej vědět. Ráda dám doporučení a předám osobní zkušenosti. :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Super článek, super počtení a zážitků máš haldu ... paráda ... díky za poznání.

    OdpovědětVymazat
  5. Nutně potřebuju vidět tvoje dechovkový vystoupení :D

    OdpovědětVymazat
  6. Bozinku, ty fotky z Keni, to musela byt nadhera! No a o pracovne ani nemluvim, necham si o takove zdat :)

    OdpovědětVymazat

Pin It button on image hover