13. KOMNATA / Pavlína

V nejnovějším díle 13. KOMNATY jsme se pustily do 1/2 PA! PAVLÍNA musela odpovědět na spoustu záludných otázek a teď už o ní budete vědět všechno, tak jako já ♥

VALIKA: Pajinka naša milovaná, mám otázočku: za tie roky mi pripadáš ako nekonečná oáza kľudu a pokoja, dokonalý zen bez nervov a záchvatov zlosti (čo OBDIVUJEM !!! ) Vieš sa ty vobec naštvať? Už si niekedy kričala od zlosti? A vieš použiť aj sprosté slovo? Do prkýnka sa neráta.

Vali, musíme se potkávat častěji! Takto vyrovnaná bych si opravdu přála být. Snažím se harmonizovat jin a jang a věřím tomu, že štěstí je otázka pohledu na svět, ale někdy se fakt neudržím. A když u mě bouchnou saze, tak to lítá stejně jako všude jinde. Spíš než naštvat se dokážu parádně vyzlostit, abych právě naštvaná nebyla. A těm, co u toho bohužel musí být, se snažím vysvětlit, že vlastně mají být rádi, protože takto mezi náma nezůstává nic zlého a vzduch je čistý. Mám prostě ráda přímočarost. A sprostých slov pár znám a Anička mě je naučila používat. 

Zahrada je pro mě absolutní relax. Když tři hodiny stříháte stromek po malých větvičkách, odcházíte s čistou hlavou. 

JANA S.: Chtěla jsem se zeptat, jestli máš ráda překvapení... ale říkám si, že pracovní život s Aničkou bude nejspíš plný překvapení, takže odpověď je nasnadě :) Tak ale - co Tě poslední dobou opravdu příjemně překvapilo? A byly i nějaké hnusy? (vyjma podmínek v battle!)

My se s Aničkou překvapujeme pořád, spoustu věcí řešíme ze dne na den a myslím, že nás to tak baví. Fakt je, že jsme naprosto neschopné plánovat věci víc dopředu a už s tím ani moc nebojujeme. A to příjemné překvapení? Hmm, nic zásadního mě vážně nenapadá. Bude to znít hrozně staromilsky, ale když pořád kolem slyším, jak je dneska ten svět hrozný, tak jsem denně příjemně překvapovaná, že to tak vlastně vůbec není. Jani, hnusíky určitě byly, ale to vytěsňuju z hlavy tak důkladně, že fakt fakt nevím. A s battle sis to popletla, to je přece příjemné překvapení. Nás to hrozně baví.  

Máme semestrální scrapbookové kurzy ve Zlíně a na konci minulého "školního roku" jsme dostaly krásné kytky. Tak to bylo třeba to milé překvapení. Ale chvilku jsme nevěřily... jako fakt jak paní učitelky?

LUCKA: Paji, já bych chtěla vědět, jaké je to mít dvojčata a jaké to bylo, když se holky narodily.

Skvělé (je mít) a hrozné (když se narodily). Když jsme ještě byly v porodnici, tak jsem totálně zničená jedno mimi tlačila po chodbě v takovém tom "nákupním vozíčku" před sebou a druhé jsem táhla za sebou. Minul nás bodrý tatínek, který šel k někomu na návštěvu a povídá: "Byly ve slevě, že máte dvě?" A tím bylo asi dáno, že s holkama bude sranda za každých okolností. Mohla bych tady vypsat sto historek z dvojčecího života...tak co vybrat? Jedno období musely mít holky třeba všechno stejné. Takže když si jedna rozbila venku koleno, muselo se stejné místo stejným obrázkem zalepit i té druhé. Můj muž chtěl pak vědět, co se stalo. Odřené koleno přece, ne? A které? Tak to už vážně nevím! Rozlišovací schopnost detailů jsou u matky malých dvojčat prostě omezené. Mít děti je skvělé, ale mít dvojčata je prostě dvakrát tak skvělé. Akorát, když je to "dabl", tak to dětství nějak rychleji uteče. Holky mají letos už třináct let. Nevím, jak se to stalo. 

Ano, vypadám trochu mimo sebe a úsměv je mírně křečovitý. První roky se prostě musí vydržet a pak je to už jenom paráda.

JANA B.: Pavli, ty scrapuješ od narození holek a mě loni fakt překvapilo, že máš "jen" jedno album a pár dalších mini pozorností... když si vezmu, kolik toho mám já :) Ale asi je to i díky PA, že? Dostaneš se teď někdy ke scrapu, nebo spíš, je po celém dni mezi krásnými papíry ještě ke scrapování chuť?

Jani, nad tvojí otázkou jsme se tu s Peťou smály, protože nám právě naopak přijde, že pořád něco scrapuju. Vždycky to začne vzdechem, že "si prostě něco musím udělat" a to holky ví, že situace je vážná, že už mám dost administrativy a beru nůžky. Já ty svoje věci asi málo sdílím a pak to není vidět. To bych měla napravit (fakt jsem ti ukázala jenom jedno album?) A taky dělám dost věcí, které jdou z domu. Strašně mě těší vyrábět alba, instaalba, minialba, různé papírové blbinky, pozvánky, přáníčka... pro někoho, kdo si to neumí sám vyrobit nebo na to nemá čas. Teď jsem zrovna dodělala dva narozeninové exploding boxy pro moje holky. V každém 60 fotek. Neplánovala jsem to tak velké, ale prostě nešlo přestat. Chtěly jsme s Aničkou natočit video, tak podívejte se, jak to dopadlo :)

ALENA: Pokud bys jela na pustý ostrov, kam by sis mohla vzít jednu knížku, jednu technickou vymoženost, jeden kus oblečení a jednoho parťáka, co a kdo by to bylo?

Knížku bych si vzala tu, co naše Lucka právě teď nemůže pustit z ruky, takže musí jít kniha i s Luckou (ona je hrozný čtenářský maniak). Technickou vymoženost beru kávovar, který mě tam vezme Můj drahý muž (je tam doufám zásuvka 220?). Jestli má jít jeden kus oblečení, tak to vybere a poveze Klára (naše módní policie). A jako parťáka beru samozřejmě Saturnina. Sorry Ani, někdo musí makat, když my budeme všichni pryč. Pojedeš příště. (Ani: Sorry jako??)

Když budu mít s sebou rodinu a budou tam mít espresso, pojedu kamkoliv.

ALONA: Človek ke scrapu nepřijde jen tak. Většinou prostě rád tvoří a asi hodně z nás tvoří i jiné věci, nejenom alba. Pochlub se, co všechno tvoříš? A ješte mě zajímá, jak se liší předek od zadku bonsaje...

Mě baví všechno, když můžu mít v ruce nůžky (na to přišla Peťa). Třeba zahradní. To je pak další varianta situace, kterou jsem popisovala výše, a sice "musím si něco nasadit!" Každý rok zahradu o něco víc vytuním do vysněné představy (i když vím, že potůček a kapři koi tam asi nikdy nebudou). Co dál? Ušiju, hrnek bych asi ještě vytočila na hrnčířském kruhu, namaluju (kdybych měla víc času), dekoruju...mám úchylku na vánoční ozdoby. 

Tvarování venkovních bonsají je asi můj nejmladší koníček. Před pár lety jsem dostala od mého muže k výročí dar nad všechny dary - zahradní makro bonsaj z Japonska. A protože jsem NIC nevěděla, nasadila jsem ji do zahrady obráceně (Alona to ví :). Takže když sedím na terase, hledím jí do... Alonko, vepředu je tam, kde tě bonsaj jakoby objímá a vrcholek je míííírně nakloněný dopředu. To je přece jasné!

Kreativita - základ života. Všechno mě baví... malování, šití, vaření, počítačová grafika, zahradničení... 

ANI: Napiš mi 3 věci, který o tobě ještě nevím.

Už týden přemýšlím, co šokantního přiznat, ale na nic jsem nepřišla. ONA ví všechno! Děsivé. (Ani: Tak já jsem to nevěděla tu hrůzu o bonsaji! Cítím se podvedená :))

Dárek pro Ani "in process".

PETRA: Já se zeptám na cestování. Kde všude už jsi byla? Kde se ti líbilo nejvíc? A kam by ses ráda podívala?

Z nejbližších sousedů mám nejradši Rakousko. Zimu si jinde nedovedu představit a jezdíme tam opravdu často. Pak je to sada takových těch obvyklých destinací - dovolená s dětmi: Bulharsko, Řecko, Kréta, Chorvatsko, Itálie, milujeme Slovinsko a byla jsem na Kanárských ostrovech. Nechtěla jsem se vrátit z Korsiky - to je srdeční záležitost. Chtěla bych víc procestovat země na sever od nás. Tam jsem byla jenom v Lotyšsku (seznámila jsem se tam s mým mužem) a v Estonsku, které je prostě kouzelné. A samozřejmě nutně potřebuju jet do Japonska.

...a Vltava musí být každý rok. Jsme drsné vodačky.  Ani tmavě modrý kloubou, Pajina světle modrý. 

LEA: A já bych chtěla vědět něco o tvému vztahu k hudbě... podle mě je tvůj hudební vkus hodně rozsáhlý... jeden den na Pražském jaru a druhý na Depeche Mode. Takže co je pro tebe absolutně nej a co zase vůbec, na co určitě na živý koncert a co stačí poslouchat z CD.

Je to tak, že máme s mužem společnou vášeň, a to je umění. Jsme pořád někde - na koncertech, na výstavách, v divadle, baví nás architektura, design... a rádi to pak spolu probíráme. Miluju vážnou muziku, ale tu moderní, která vznikla ve 20. století. Často si ji naposlouchám před koncertem, načtu kdy a proč to vzniklo, vygoogluju interprety a pak si užívám, jak se to povede. Máme to od nás blíž do Vídně než do Prahy, takže za kulturou často vyrážíme i sem. Jeden den Pražské jaro a druhý den Depeche Mode je přece ideální týden! A jestli na živo nebo na CD, tak vždycky naživo. I když domací sbírka CD je úctyhodná. Je prostě potřeba zažít atmosféru. V hudbě mám hromadu absolutních nej - nejde říct jenom jedno... ale pusťte si třeba poslední desku Priessnitz Beztíže, to teď v PA posloucháme často. Já nevím, proč to nehrajou v rádiu?

JANA V.: Páji, moje otázka by vlastně mohla stejně tak směřovat na Aničku, ale jsi první, tak se ptám: najdete vždy ve všem shodu co se týče PA? Třeba co vzít do obchůdku, preference značek či návrhy českých materiálů, apod.? Nebo máte máte v něčem třeba každá svou libůstku? Je mi jasný, že ty bys nebrala asi nic fialového :) A která přichází víc s nápady?

Spolu se bavíme o tom, co "by bylo dobrý v obchodě mít", ale jinak konkrétní zboží do obchodu vybírá výhradně Anička. Jenom, když si u něčeho není jistá, ukáže a zeptá se. Když jsem nadšená, tak řekne: tak to nic, to se neprodá. A většinou to tak bývá :) Já úplně nejsem na takové ty naivní motivy na papírech. A když je něco zlaté nebo "rose gold", tak to Anička ví, že mě velice potěší. Ale řekla bych, že máme stejný styl a je to na PA myslím vidět. A jestli se vždycky na všem shodnem? Umíme si ke konkrétní věci každá říct to svoje a pak se to někde přirozené potká. Je to takové ideální manželství. S bláznivými nápady přichází víc Anička, s rozumnými nápady přicházím víc já :)

SILVIE: Mě by zajímalo, co bys dělala, kdybys nedělala PA, nebo jaká byla tvá profese předtím a nějakou nejzajímavější práci nebo brigádu, kterou jsi vůbec kdy dělala?

Měla jsem být učitelkou pro 2. stupeň oboru ČJ - HV. Ale stačila jedna praxe ve třetím ročníku a bylo jasné, že v tomto oboru je příliš mnoho osnov. Moje drahá matka by řekla, že jsem "nikdy neměla normální práci s normální pracovní dobou". Začínala jsem jako regionální novinářka, později jsem byla při prvním pokusu o alternativu k veřejnoprávní ČTK. Velkým dobrodružstvím byla nabídka jedné místní firmy, abych jim postavila od základu jejich vlastní regionální noviny. Myslím, že odtud mám přesvědčení, že nic v životě není nemožné. Pak přišla mateřská, po které jsem se už do novin nechtěla vrátit. Pár let jsem sháněla sponzory pro Zlínský filmový festival a ...střih a záběr na detail....to je ta osudná chvíle - setkání s Aničkou, která tam tehdy taky pracovala.  A nejzajímavější brigádu jsem měla ve starožitnictví... Nikdy jsem tam nedostala výplatu, protože jsem si radši vždycky vzala něco krásného z obchodu. Krásnému prstenu NIKDY neodolám.